Závit první
Pan Bolestný sestupoval z výšin svého bytu dnes již potřetí. Ajéje to je soužení! Znovu pak stoupat až k podkroví, upocenýma rukama třímat zábradlí a dýchat, a dýchat! Pan Bolestný byl věru nerad zadýchán. Ale přesto byl jaksi spokojen, přesto se mu příjemná myšlenka přelévala v hlavě sem a tam. Tedy dnes večer, dnes večer konečně! Zarudlým obličejem mu prolétl mihotavý úsměv.
Ve dvoře vyplašil několik vran, zapletl se do houpačky, zakopl o klepadlo, rozšlápl panenku a několik šneků. Ach, podivný zvuk! Pan Bolestný se věru nerad bál. Ach, ten podivný zvuk! Rozhlížel se přikrčen, dlouhý modrý plášť mu vlál, jak se otáčel kolem dokola. Nikde nikdo, nikde nic! Znovu se rozhlédl kolem dokola, teď již pomaleji a důkladněji, a začal couvat opatrně do temného kouta dvora, kde se skrývala jeho dílna. Poslední metry skoro běžel, stále se otáčel a hledal klíče po kapsách.
Brousit! Leštit! Chromovat! Vytáhl z kapsy pomačkaný kus papíru a zálibně si ho prohlížel. Ó, to bude krása. Tak krásná, lesklá věc! Podrobně si prohlížel nákres, plný čísel a mnoha čar, kvůli kterému se dnes tak neplánovaně zadýchal. Fuj. Umístil nákres do stojánku nad stolem a znovu začal brousit a leštit. Ještě opravit závity, znovu proříznout, aby nebylo nejmenší pochybnosti, aby vše hladce zapadlo a fungovalo. Těšil se na poslední, závěrečnou, nejkrásnější operaci: chro-mo-vá-ní. Vznikne nádherná, lesklá věc! V zamyšlení soustředěně pracoval nad svěrákem, do každého pohybu vkládal tolik síly! Občas bral do ruky mikrometr, něžně ho přikládal na různá místa vláčnými pohyby, odstupoval, prohlížel a snad i tančil. Jen se příliš nezadýchat! Očividně se svou prací spokojen, vyjmul matně se lesknoucí kus oceli ze svěráku a posadil se. Za několik okamžiků bude chro-mo-vat!
Výstup zpátky do podkroví byl velmi vysilující, protože ještě musel dopravit nahoru mnoho důležitých maličkostí, které však úhrnem představovaly pořádný náklad. Především ta nádherná chromovaná věc! A potom šampaňské, sklenice ohromného modrého kaviáru, dvě bulvy celeru na salát, majonéza, máslo a salám, lehké červené víno, několik druhů pikantního sýra, bílé pečivo a steaky naložené v zeleném pepři. Dále mnoho zavařených okurek, plastikových trubiček, třešní a lučních kobylek, těžký litinový svícen, čínské lampióny, zakrslý smrček a vysoké jezdecké boty velikosti 42. Nejvíce pyšný však byl na párek vran, které ulovil na dvoře velmi primitivním způsobem do vlastnoručně vyrobených pastí. Dnes večer, dnes večer konečně!
Co na tom, že je červenec, pomyslel si pan Bolestný trochu provinile a z útrob komory vytáhl krabici s vánočními ozdobami, řetězy a prskavkami. Hlavně prskavky! Když věšel na zakrslý smrček poslední prskavku, jakoby se mu ulevilo. Ták. Vše bylo na svých místech. Barevné lampióny dostatečně osvětlovaly potemnělou podkrovní místnost, stůl plný pochutin byl pěkně upraven, na svícen dojde až v samotném závěru. Tolik námahy za tento den! Teď už jenom čekat! Paní Bolestná bude jistě přesná, jako obvykle, snad nebude zácpa jako před třemi roky. Tehdy se opozdila o celých patnáct minut! Ale snad ne, snad ne, tolik utrpení!
Natáhl si jezdecké boty, poněkud upravil a vykartáčoval svůj nejlepší vycházkový oblek a usedl vážně do předsíně. Vypadal jako vznešený kus nábytku, vzácný solitér, kterého je třeba si vážit. V pobledlé, klidné tváři se znovu mihl stín úsměvu, když zaslechl na chodbě nesmělé kroky. Paní Bolestná je tu! Potichounku otvírala těžké dveře, pomalu a jemně, a už tu stála, poněkud přihrbená pod ohromným slaměným kloboukem. Z pod nánosu líčidel tu a tam prosákl lesklý pot, černá barva z obočí a řas se trochu roztékala po tváři, rtěnka od ucha k uchu zvýrazňovala příliš malá ústa v sardonický úsměv, jasně modré stíny kolem očí jakoby odrážely letní oblohu do celého obličeje. Je tu!
Večeře proběhla beze slov, jen cinknutí sklenice tu a tam, tupý úder nože o talíř, bublavý zvuk tekutin, prsknutí svíce, mlasknutí v mastných ústech. A teď prskavky! Pan Bolestný spěšně přistoupil k zakrslému smrčku se zápalkami v ruce. Napjatě sledoval paní Bolestnou, která již přestala žvýkat a roztírala si ubrouskem líčidlo po obličeji. Konečně vstala a přešla do středu pokoje s otevřenými ústy, jako by chtěla vyřknout slovo. Pan Bolestný rozzářil stromek prskavkami a... zbytek zápalek i s krabičkou vyhodil otevřeným oknem do dvora. Paní Bolestná uprostřed pokoje trhavým pohybem učinila totéž se slaměným kloboukem, temně modrým tričkem s krátkým rukávem, stejně modrými širokými kalhotami a... ničeho jiného již neměla na sobě. A teď svícen! Osmero tlustých svící osvítilo paní Bolestnou jasnou září. Na vyhublém, tenoučkém těle se skvěla dvě nová měděná ňadra! Byla vybroušena do špiček, které byly zakryty modrými chránítky z umělé hmoty. Mezi stehny byl v novém, vyleštěném měděném lůžku otvor se závitem M20, alespoň jak bylo domluveno. Panu Bolestnému zálibně proběhly myslí věty z odborné knihy, jeho nejoblíbenější: Stačí připravit díru, šroub naolejovat a kolmo osadit, takže práce je snadná a rychlá. Spoje lze snadno rozpojit i znovu stáhnout několikrát po sobě a jsou zvlášť výhodné v nesnadno přístupném místě.
Pan Bolestný vytáhl z pod smrčku tu krásnou, chromovanou věc, pak si uvědomil, že je ještě oblečen, odložil ji opatrně na podlahu a pečlivě se svlékl, skládaje části vycházkového obleku pečlivě na židli. Pak ji znovu vzal do ruky a ještě chvíli si ji s úžasem prohlížel než nahmatal závit nad svým ocelovým šourkem. S napětím šrouboval. Konec závitu. Sedí! Stoupl si vzpřímeně proti paní Bolestné a jeho chromovaný pyj zářil pokojem jako neónová trubice. Přibližovali se k sobě velmi, velmi pomalu, pan Bolestný pevně svíral v pravé ruce ohromný klíč, v levé olejničku s dlouhým zobákem. Paní Bolestná zavřela oči, jemně sundala chránítka s ňader a její ústa, stále široce otevřená, byla málem bez dechu. Konečně ocel a měď! Pan Bolestný nešetřil olejem a než zavedl úd do paní Bolestné polil ho vrchovatě. A teď šroubovat! Paní Bolestná se přidržovala svých měděných ňader a houpavým pohybem ze zadu a zase dopředu, pomáhala šroubování, ústa stále široce otevřená. Hotovo! Konec závitu. Sedí! Otevřeným oknem stoupala síra ze vzdáleného ohňostroje.
Závit druhý
Paní Bolestná byla těhotná. Z ústavu ji propustili po nezbytných formalitách vcelku ochotně, a ona s mnohými dárky, v novém slaměném klobouku a v růžových pantoflích nepřítomně stoupala do podkrovního bytu. Pan Bolestný byl právě v dílně, a tak ani neviděl jak se sevřenými ústy, s příliš tenkými rty, namalovanými od ucha k uchu, proplouvá všemi místnostmi, tu a tam pokládá balíčky, odkládá klobouk, zavírá a zase otevírá okno, krouží kolem stolu a vydává jemný rybí pach. Je těhotná! Položila ruce na svá měděná ňadra a strnula na židli s pevně sevřenýma očima, jakoby se chtěla podívat do svých útrob.
Pan Bolestný byl zcela zaujat svou prací. Velmi důležitou, svrchovaně přesnou, úctyhodnou a povznášející. Slavnostně brousil ocelové nosníky, měřil a řezal ohromné tabule skla, diamant se mu v ruce jen míhal. A teď svařit konstrukci! V kožené zástěře, s kuklou na hlavě a s elektrodou v ruce se vrhal mezi nosníky jako ohromný pavouk, který se chystá zahubit svou oběť. Jiskry sršely do všech stran, po špinavých zdech se míhaly stíny, vychládající sváry svítily rudě do přítmí dílny, vůně pálené oceli se mísila s vůní ozónu. Ještě dobrousit vychladlé sváry a pak: chro-mo-vat! Pan Bolestný byl velmi spokojen, i když poněkud zadýchán.
Dopravit konstrukci a tabule skla do podkroví byl problém. Pan Bolestný se hrozil dlouho dopředu té chvíle, kdy bude muset najmout pomocníky. Se síťovkou plnou nalovených vran se vydal ulicemi, kde tušil plná náměstí, hotely a kina, mnohobarevná obchodní střediska, a snad i několik ochotných rukou. Do šedivé ulice zářily barevné plakáty. Nejlepší dárek je telecí párek! Dej si MekMek nebo zhebni! Pan Bolestný se lekl. Bolestný je zkurvysyn! Zalapal po dechu, chytil se pevně levé strany hrudníku a opřel se přihrben o nejbližší zídku.
Probudil se těžce na betonové podlaze dílny, pod hlavou zástěru, ze šera promlouvaly zářivé hlasy. Myslíš, že potkan prokousal záclonu? Ne, to nedělej. V půl jedný v noci? Auta, kočárky. Toho je spousta. Volal. Jsme jeli, zboží, kočárek. Hihi. Jarko tak mu to dovol, tomu tátovi jezdit. Babička nezavolá. Dítěti prášky? Prosímtě jaký prášky dítěti?! Chvíli se snažil porozumět, vzpínal se na loktech vzhůru, blíže k těm vzdáleným hlasům, ale nakonec opět poklesl. Hluboce, ale neklidně usnul. Znovu se probudil když proužek světla vnikl do jeho otevřených úst. Slunce na něj ukazovalo tenkým prstem.
Rozhodl se vše potřebné dopravit do podkroví sám. Hlavou mu divoce vířily vrány, tlustými zobáky se snažily proklovat ven, nebylo možno si toho nevšímat, jejich zpěv rozdíral srdce i vnitřnosti. Kapky smrtelného potu mu zářily na čele jako hvězdy. S pokřivenou tváří se vážně pustil do práce. Konstrukci bylo nutno rozřezat tak, aby se dala znovu složit. Škvírou pode dveřmi pronikala příjemná vůně pečených vran.
Nepočítal kolikrát musel zas a zas stoupat vzhůru, tisíce schodů, tisíckrát stejné pohledy do tmavých koutů, tisíckrát stejné špinavě žluté stěny, nekonečné litinové zábradlí, tisíckrát se posadit, tisíckrát odpočívat a dýchat a dýchat! Život se mu scvrkl do jediného úkonu, svět je tohle schodiště, tohle schodiště je Bůh. Když byla poslední součástka v předsíni a pan Bolestný na židli dlouze a namáhavě oddychoval, cítil, že je u konce, že nic většího již nedovede. Po chvíli namáhavě vstal a vrávoravě vešel do pokoje. Paní Bolestná strnule hleděla do svých útrob.
Pod otevřeným oknem bylo místo, které mnohokrát proměřoval, které se přesně hodilo pro tak důležitý účel. Chromovaná konstrukce vyrůstala velmi, velmi pomalu, vrány tam venku zpívaly měkce a lahodně, pracoval přesně a důsledně. Když přinášel poslední tabuli skla, vrátil se mu slavnostní pocit a z posledních sil, ale přesto ladně ji zasadil na své místo. Ještě písek, kamení, mušle a rostliny, zapojit kompresor a zářivku a nanosit vodu. Nad východním obzorem se objevila první hvězda, podivuhodně veliká a neskutečná. Pan Bolestný rozsvítil hotové akvárium do temně modrého soumraku.
Odstoupil od hotového díla do nejvzdálenějšího kouta pokoje, teď už skoro nedýchal, s napětím očekával tu nejdůležitější chvíli, vklíněný mezi ohromné dubové skříně. Paní Bolestná seděla poměrně blízko akvária, jehož mihotavá záře ji obstoupila kolem dokola. Trhla sebou, otevřela oči a dotkla se konečky prstů fosforeskující hlavy. Za levým uchem nahmatala uzávěr, otevřela ústa a znovu zavřela oči, nyní ještě pevněji než kdy předtím. Očekávala cvaknutí mechanismu s napětím a soustředěně. Cvak! Lebka se těsně nad očima s jemným skřípěním otevřela. V čiré tekutině, v opaleskujícím průhledném obalu plavalo embryo. Opatrně vyjmula obal s embryem, vstala a přistoupila rychle k akváriu. Bylo vidět její tenké tělo sklánějící se nad hladinou, ještěrčí, stupňovitá páteř, rychlé pohyby rukou, pak jenom šplouchání a prázdný obal pleskl o zem. Paní Bolestná opět strnula na židli, otevřená, s roztaženýma nohama, mokré ruce jí visely až k zemi. Embryo divoce brázdilo vody akvária.
Dobrý večer! Neruším? Pan Bolestný se stáhl hlouběji mezi skříně. Jmenuji se Benda! Přinesl jsem vám radostnou zvěst! Inženýr Ivo A. Benda! Panu Bolestnému se zrychlil dech. Uprostřed pokoje stál sympatický člověk v tmavém obleku, s koženým kufříkem v ruce. Zdálo se, že si paní Bolestné nevšímá, protože rovnou zamířil k akváriu. Chvíli pozoroval embryo, které se již uklidnilo a sedělo na velikém kameni uprostřed akvária, potom se rozhlédl kolem a zvolal: Vypadá to na holčičku! Jak se bude jmenovat? Pan Bolestný se vysoukal ze svého úkrytu, udělal několik váhavých kroků a přiškrceným hlasem řekl: Lara.
Benda otevřel kufřík, vytáhl tenkou knihu a podával ji panu Bolestnému. Stačil si všimnout titulu: Jak komunikovat s mimozemšťany. Uchopil Bendu za loket a vedl ho pomalu ke dveřím. Benda se chabě bránil a volal: Je zadarmo! Můžete si taky koupit moje další knihy, ale tahle je zadarmo! Nechte mě! Bránil se až ke schodům, zvuk jejich zápasu se rozléhal po domě, pak byl slyšet jen pád těla, zábradlí se s kovovým zvukem roztančilo až do přízemí. V šeru naproti dveřím, přilepeny na špinavou stěnu se držely pevně za ruce dvě vyděšené dívky. Pan Bolestný si jich nevšímal a zvedl s funěním časopis, který jim ležel u nohou. Strážní věž. Pokrčil rameny a zavřel za sebou tiše dveře.
Závit třetí
Lara stála skloněná před potlučeným benátským zrcadlem v předsíni, hledala konečky prstů pupínky s bílými hlavičkami, které vždy s tichým zapištěním vymáčkla. Dnes tomu bylo právě dvanáct let kdy jí tatínek slavnostně vylovil z akvária. Má narozeniny! Těšila se na sváteční dort zdobený šupinami bílých ryb, pečené vrány a barevné obložené mísy se spoustou dobrot. Možná, že bude i voda s citrónovou šťávou! Kapesníkem si vesele otírala tvář, pitvořila se, tančila a vyplazovala na sebe jazyk. Jsem krásná! řekla nahlas a poodstoupila vzpřímená několik kroků od zrcadla.
Mýdlo Růže vás zbaví pupínků! ozvalo se náhle z rádia a Lara se rozběhla do koupelny, nedočkavá a toužící po koupeli. Roztočila rychle kohoutky a pomalu, velmi pomalu a s potěšením se svlékala, prohlížela si svoje pružné tělo, probírala dlouhé světlé vlasy a dotýkala se na různých místech jemné růžové kůže. Jestlipak můžu ještě čůrat do vody? Hodí se to vůbec, když už je mi dvanáct? Ale co, dnes ještě můžu, tak docela dvanáct mi ještě není! Stála teď v plné vaně, zavírala kohoutky a než se ponořila, stála chvíli se zavřenýma očima, s rukama něžně položenýma na hrudníku.
V růžovém županu a bosá vyskákala po jedné noze z koupelny. Teplá růžová vůně jí provázela předsíní až do pokoje. Přitáhla s hekáním velké křeslo před akvárium, sedla si na krajíčku, chvíli pozorně sledovala bílou prarybu, která důstojně otvírala ústa, pak zavřela oči a usadila se hlouběji. Dnes ještě ne! Ani to nestihnu. Zítra, určitě, dokážu to! Tvář zastřená mokrými vlasy se zachmuřila odhodláním. Otevřela široce oči. Zítra! zašeptala s úsměvem k prarybě. Vyskočila a běžela otevřít okno nad akváriem, župan dokořán. Na hladině se objevila bílá ústa praryby. Jsi krásná! řekla vážně a znovu se ponořila.
Lara spala blaženě v křesle před akváriem, ohromný růžový měsíc stoupal nad obzor. Probudil jí šramot v předsíni. Tatínek! Rozběhla se ke dveřím, se zvědavým úsměvem je otevřela, hmátla vlevo a otočila vypínačem. Tatínek plnil nepřítomně předsíň nejrůznějšími barevnými balíčky a jeho plíce vydávaly nepříjemný pískavý zvuk. Když spatřil Laru ve dveřích do pokoje, na chvíli se zastavil a mihotavě se usmál. Z hromádky balíčků vytáhl menší růžový a podal jí ho. Lara nedočkavě roztrhla obal a otevřela krabičku. V růžovém saténu se skvěly dvě krásně oblé měděné věci.
Druhý den, sotva se probudila, konečky prstů si osahávala svá nová měděná ňadra. Nejspíš už budu dospělá? Ještě dlouho ležela a vnímala teplý sametový kov celým tělem, nasávala jeho vůni schovaná pod peřinou. Vzápětí trochu ztuhla, protože dnes se rozhodla provést tu věc, rozhodla se jít do města, daleko od domova, sama a tajně. Vyskočila do růžového rána plna očekávání i strachu, rychle se oblékala do nových šatů, které jí velmi slušely. Ještě učesat, pohled z okna, šedivé mraky v dálce, vzít si deštník, klíče, pohled do zrcadla a neslyšně proklouznout na chodbu. Uf!
V růžových šatech s tenkými ramínky se cítila velmi dobře. Kráčela odhodlaně s vypjatou hrudí, s úsměvem ukazovala světu svá nová ňadra, teď už jí nemohlo nic zastavit. Vnímala okolí jaksi z dálky a přerušovaně, zářila šedou ulicí jako vybroušený kámen. Zatím nikoho nepotkala a byla ráda. Teprve když přecházela velkou křižovatku, na hranici vnitřního města, projel kolem ní na kole netopýr. Uvědomila si, že prší a roztáhla deštník, nádherný deštník v barvách duhy. Potkávala stále víc mlčenlivých lidí, kteří byli oblečeni do plastových průhledných krabic. Viděla, že není čeho se bát, protože si jí nikdo nevšímal.
Lidí i průhledných krabic přibývalo, přibývalo barev a neónů, ulice se hýbala a svírala a pevně sevřela i Laru. Nechala se strhnout proudem lidí mířících bez výrazu k obchodnímu domu Chci to!, který obepínal obzor kovem a sklem a nedal se přehlédnout. Široce otevřenýma očima vnímala všechno kolem sebe, naslouchala šustotu plastových krabic a pípání telefonů. Fakt, jo?! To je teda super! Né, to nemusíš, brnkni mi zejtra Lído! Jó? Pomalu se blížila k turniketům. V proudu příjemného teplého vzduchu, který foukal odkudsi zdola, stála světlovlasá dívka v krátkých červených šatech. Několikrát se zablesklo.
Lara se nedočkavě proplétala mezi plastovými lidmi, kteří si rozvážně prohlíželi zboží, gestikulovali, zamyšleně tlačili nákupní vozík nebo stáli frontu v sekci lahůdek. Dlouhé minuty bezradně přebíhala od jednoho regálu k druhému, občas i do někoho vrazila, tichounce se omlouvala a přimhouřenýma očima stále hledala. Uprostřed té ohromné haly, u sloupu, který snad držel pohromadě celý obchodní dům, stála veliká blikající krabice, která se podobala hracímu automatu. Konečně! Zarudlá a se zrychleným dechem skoro běžela. Elektronický chiromant Vám předpoví osud! Osaměla před automatem.
Důkladně si přečetla návod, raději dvakrát, a vhodila opatrně minci do otvoru. Levou ruku vložila dlaní vzhůru do většího otvoru. Zadržela dech. Na okamžik zasvítilo pronikavé bílé světlo. Pocítila v dlani mravenčení a příjemné teplo. Z úzké štěrbiny vyjel nevelký papír. Toto je Váš osud! Pozorně čtěte! Hltala soustředěně každé slovo věštby. Jsem to opravdu já? Náhle se ozvala ječivá hudba z reproduktorů. Tuto znělku Vám přináší první inteligentní antiperspirant! Zaplaťte a vypadněte! Hluboký mužský hlas dále vychvaloval přednosti antiperspirantu. U pokladen se vytvořily dlouhé fronty.
Když se Lara konečně dostala před obchodní dům byla již skoro tma. Stála chvíli opřená o zeď blízko vchodu a znovu a znovu si četla věštbu chiromanta. S leknutím si vzpomněla na tatínka. Pečlivě složila papír do záňadří a rozběhla se směrem kde tušila domov. V postranní ulici zahlédla dva policisty v bílých helmách, kteří projížděli na velikých chromovaných strojích.
Přímo proti ní se náhle vyřítil malinký mužík, který sahal Laře sotva do pasu. Táhl za sebou ohromný žlutý baloňák, divoce napřahoval ruku vysoko před sebe a pištěl: Maso! Jmenuji se Maso! Jak Vám mohu pomoci?! Vystrašená Lara zavadila bokem o jeho napřaženou ruku, mužík se vztekle roztočil a párkrát zadupal. Chladivý jemný déšť stékal po deštníku. Opět se několikrát zablesklo. Kočár tažený dvěma růžovými koňmi odvážel smějící se párek japonských turistů.
Závit čtvrtý
Karel Orel, těší mě! Vysoký statný muž s hranatou hlavou podával šlachovitou ruku Laře. Kruhovitý interiér kavárny byl naplněn nažloutlým světlem, které sem dopadalo z ulice prosklenou stěnou. Ještě než se usadili na okraje svých židlí, chvíli postáli s rozpačitými úsměvy a těkajícíma očima. Číšník se zjevil téměř okamžitě. Měl velmi tenký knírek a stejně tak úzké a rovné rty. Káva je dnes opravdu jemně mletá, pane. Dovoluji si vás upozornit, že je po dešti, proto bych doporučoval silnou arabskou kávu. Budete si přát moka? Orel jen slabě přikývl a dlouze se zadíval na Laru.
Byla opravdu rozkošná ve fialkovém kostýmu, který doplňovaly teple žluté rukavice, kabelka, klobouk a lodičky ve stejné barvě. Nejsem dnes docela ve své kůži, pane doktore. Nemohli bychom to ještě odložit? řekla poněkud provinile a přetáhla si lem sukně více přes kolena. Jste rozrušená? Nebojte se Laro, nezdržím váás dlouho. Jenom si vypijeme káávu, jak víte... a prohodíme páár slov. Orel hovořil měkkým, vemlouvavým hlasem a než přinesl číšník na stříbrném tácku jejich kávu, byla již značně uklidněna. Nezapomeňte vypít šáálek jedním douškem, prosíím, a přitom myslete silně na svou otáázku.
Káva byla ještě příliš horká, a tak se Lara rozhlížela po místnosti, kde se již tu a tam rozsvěcovaly stolní lampy tlumeným žlutým světlem. Přicházelo stále více lidí, a jak si všimla, mizeli v tmavé chodbě blízko vchodu. Snad je tam nějaký salonek? pomyslela si a konečky prstů se opatrně dotkla šálku. Myslím, že můžeme začít! pronesl Orel temně. Lara se soustředila na svou otázku tak silně, že zbledla. Její tvář se podobala bílému porcelánu z kterého pila. Obrátila do sebe šálek se zavřenýma očima a pak jej natáhla beze slov před sebe. Zmocnil se ho Orel.
Stále měla zavřené oči, hlavu mírně zvednutou, dlouhé a štíhlé prsty se zatínaly do hrany stolu. V uších jí zněl reklamní slogan, který slyšela dnes odpoledne. Kdo se potí nezaslouží slitování! Jeho příjemný hlas se ztrácel v zápachu potu, špinavého prádla a nemytých nohou. Ze slov které tu a tam pochytila, měla pocit jakoby už je slyšela. Vybavila si věštbu chiromanta před sedmi lety. Nic nového. Otevřela oči a pokrčila nos. Omluvíte mě pane doktore na okamžik? Uchopila kabelku oběma rukama a vstala. Bez zaváhání zamířila do temné chodby blízko vchodu.
Když brala za mosaznou kliku toalety, všimla si malého letáčku vedle dveří. Kurz komunikace s mimozemšťany! Chvatně přelétla drobná písmena, která byla v šeru jen stěží čitelná. Uvědomila si, že všichni ti mlčenliví lidé mířili pravděpodobně do osvětlených dveří na konci chodby. Uchopila kabelku ještě pevněji a se zvědavým úsměvem se vydala směrem k několika prázdným židlím, které bylo vidět otevřenými dveřmi. Sál byl snad jen z poloviny plný, většina posluchačů seděla nehnutě a jaksi důstojně. Lara se pohodlně usadila na měkkou, polstrovanou židli a kradmo se rozhlédla. Zachytila několik vystrašených pohledů.
Ivo A. Benda hovořil asi dvacet minut. Tok jeho hlasu byl strhující, výbušný, jeho jasný hlas se valil na posluchače jako vroucí láva, drtil v nich zbytky pochybností a nedůvěry. Naši vesmírní přátelé nás varují! Pozor na ještírky! Nedejme se zotročit! Nedejme se kontrolovat! Náhle umlkl, opřel se pevně o stůl oběma rukama a zabodl zrak směrem ke dveřím. Nikdo se ani nepohnul. Před řečnickým stolem se objevili tři muži v dlouhých kabátech. Dva se obrátili do sálu a samopaly drželi v šachu posluchače. Třetí připíchnul Bendu hlavní brokovnice k tabuli. Skeptická hlídka! syčel Bendovi přímo do obličeje. Připravte si doklady o vědeckých experimentech!
Doktor Orel se nikdy nenudil. Když Lara odešla na toaletu, chvíli nervózně poposedával, mnul si ruce i nos, lámal si prsty a občas se jako hladový pes zadíval do temné chodby blízko vchodu. Číšník neslyšně sklidil ze stolu šálky a významně před něj položil jídelní lístek. Vida! Hm? Hmm? Zapomněl na svůj vegetariánský úděl, zapomněl na Laru, na její pevné tělo pod fialkovým kostýmem, nechal se unést vůní bifteků a steaků, marinovaných srnčích kýt a růžové šunky. Listoval pomalu a s tichým nadšením nacházel další a další verše. Ó, Píseň písní! Králi Šalamoune!
Na okraji boxu po jeho pravé ruce se ozval přidušený hrdelní zvuk. Spatřil nádhernou, zlatavě vypečenou vránu. Na prsou jí smaragdově zářila oliva. Rychlými pohyby povolil mosazné šroubky na čelisti a zručně si ji vykloubil. Levou rukou stlačil spodní čelist až k prsní kosti, zatímco pravou rukou přetáhl vyjímatelnou horní čelist až k zátylku. Vrána zakroužila několikrát nad stolem a vrhla se střemhlav do jeho otevřených útrob. Čelisti opět sklaply, Orel dotáhl trubkovým klíčem šroubky a zabořil se hluboko, velmi hluboko do měkkého polstrování.
Z libého trávení ho probudily vzrušené hlasy, mezi kterými vynikal Lařin alt. S pocitem provinění se podíval tím směrem a rázem se vztyčil jako pružina. Muži v dlouhých černých kabátech se zbraněmi v rukou strkali Laru a jakéhosi sympatického člověka k východu z kavárny. Pánové, prosím, jsem doktor Orel! Slečna Lara je moje přítelkyně! Přistoupil k nim blíže a s údivem zjistil, že nejmenší z nich mu sahá sotva do pasu. Skeptická hlídka! Vy jste doktor? Čeho?! Ukažte mi vaše dokumenty! Orel chvíli zápasil se svými kapsami, a než vytáhl pomačkaný vysokoškolský diplom, několikrát zachytil zoufalý pohled Lary. Jsem doktor přírodních věd, pánové! Pravděpodobně došlo k nedorozumění! Malinký mužík mu vytrhl diplom vztekle z ruky, obličej se mu nafoukl a ještě více zrudl, pod očima se mu objevily fialové pruhy. To je naposledy, doktore! Maso! ...Slyšíte!? Jmenuji se Maso! Mužík vyrostl snad o metr a syčel překvapenému Orlovi přímo do obličeje. Hlaveň brokovnice cítil až v žaludku. Vzápětí se Maso opět zmenšil, jakoby mu ušel ventilek, odhodil diplom nepřítomně na zem, otočil se na podpatku a vyběhl z kavárny. Muži se samopaly se na sebe bezradně podívali, vystrčili sympatického člověka ze dveří a zmizeli v sirně žlutavém oparu.
Závit pátý
Lara chodila do zahrady Ústavu i několikrát měsíčně, navštívit matku, alespoň ji spatřit bloudící po sypaných cestičkách, vychutnat klid a tu a tam přečíst nějakou knihu. Matka již dlouhý čas očekávala cizince s mléčnou tváří, snad prince, s kterým hovořila cizím jazykem. Vycházela časně z rána, vždy čerstvě namalovaná tlustými nánosy líčidel, poslední dobou si malovala i vlasy, kupodivu pevnými tahy. Oblečen měla většinou jednoduchý domácí úbor a za sebou táhla vrzající nákupní tašku na kolečkách v které měla bílé svatební šaty se závojem, věneček a dávno vysušenou kytici.
Bylo nádherné mlžné ráno, tiché a zářivé. Lara seděla klidně na lavičce a pozorovala s obdivem stromy, které vyrůstaly před očima z mlhy. Tu a tam visela kýta, tu a tam půlka zvířete s rudými žebry. Matka prošla skoro neslyšně, mumlala cosi cizí řečí a kdyby nevrzalo plastové kolečko, snad by si jí ani nevšimla. Zmizela v mlze. Ještě se chvíli dívala jejím směrem a už jí upoutal jiný zvuk, jakoby přijížděl povoz plný hlíny. Zvuk hluboce zarytých kol v písku. Podivný zvuk. Po chvíli mlha odhalila přetékající invalidní vozík. Vousatý tlustý muž s ohromnými brýlemi zastavil před Larou a dychtivě na ni civěl. Na prsou měl velikou bílou ceduli se jménem které jí nic neříkalo. Natáhl ruku. Vložte kreditní kartu slečno. Pokusil se o úsměv. Zahraju vám Stánky.
Soucitně se na něj podívala a pak několikrát pomalu, velmi pomalu zakroutila hlavou. Ne! Řekla pevně a vydala se směrem za matkou. Tlustý zpěvák se smrskl ve vozíku na kopičku slizu, která pomalu stékala na zem a mísila se s pískem.
Lara objevila matku daleko v zahradě, skoro u vysoké zdi. Stála před úchvatným baobabem, ukláněla se půlce prasete a hovořila cizí řečí. Lara se posadila na lavičku, vytáhla knihu s ušmudlanou obálkou, chvílemi četla, chvílemi pozorovala matku. Mlha se zvedala, čas od času slunce prudce zasvítilo do větví. Pak náhle, jakoby se zvedla opona, mlha zmizela a slunce naplno rozsvítilo scénu. Matka v bílých, zářivě mlžných šatech, s odhaleným závojem, věnečkem a dávno vysušenou kyticí držela vážně prasečí nožku a potvářích jí tekla všechna líčidla, která tvořila na poprsí různobarevnou skvrnu. V záři slunce se půlka prasete třpytila jako zlatá zbroj.